Narodili jsme se do světa, ve kterém jsme nedílnou součástí všeho. Nejsme izolovaní, což rozhodně neznamená, že nemůžeme jedinečné individuality. Jsme ale "hardwarově" nastavení na komunikaci a sociální sounáležitost. A leží nám to také docela hluboce na srdci, abychom „k něčemu byli“… Jak ale nalézt rovnováhu mezi tím být užiteční pro sebe i druhé? Být či nebýt neteční k volbě druhého? Kde je to vědomý respekt a kdy k tomu přistupujeme z pozice ignorace? No, upřímně to má mnoho úrovní a tak se do nich pojďme dneska lehce ponořit…

Alfred Adler, zakladatel individuální psychologie svým pacientům s melancholií říkával: „Můžete se vyléčit za čtrnáct dní, pokud budete dodržovat tento recept. Snažte se každý den myslet na to, jak můžete někomu udělat radost. nebo mu pomoci“ – Alfred Adler

Byl si vědom toho, že pokud někomu vykouzlíme úsměv na tváři nebo sejmeme zátěž z beder, budeme z toho těžit také. Budeme cítit, že jsme schopnými, užitečnými, že někam patříme a budeme na sebe hrdí, že jsme našli odvahu k danému kroku, bez ohledu na jeho velikost.

Tyto pocity rozpouští získaný pocit méněcennosti, který jsme mnohokrát přijali v dětských časech nebo v období dospívání. Vytvořili jsme si vzorec chování, že jsme méně, než ti druzí. Nejsme tak bystří, tak rychlí, tak hezcí, tak sympatičtí, tak hbití, tak talentovaní a nevím, co ještě.

Jenže jsme byli posuzováni z úrovně univerzálních tabulek, které nebraly v potaz krásu různorodosti a diverzity, na které je postavena celá příroda, nás lidi nevyjímaje. Nebyly brány v potaz individuální talenty a dary, nebyla ocenění a docenění, která by nám pomohla do pocitu méněcennosti spadnout.

A tak jsme začali být alespoň užiteční. Začali jsme sloužit a někdy i posluhovat, abychom alespoň k něčemu byli. Někde tady začala ta nerovnováha služby z radosti a služby z rozmrzelosti. Byli jsme užiteční, protože to byla cesta k respektu a alespoň nějaké úctě. Přestali jsme ale cítit pocit, že jsme užiteční, který by nás samotné obdaroval radostí. Místo ní přicházela mnohdy právě melancholie.

Prazvláštní hluboký smutek, často bez zjevných vnějších příčin. Vkradl se do života a bral vše, co vonělo po lehkosti, radosti, naplněnosti a smysluplnosti bytí. Tady někde začínají problémy s duševním zdravím. Tady někde duše už tak moc pláče, že neví jak dál…

Alfred Adler věděl a i přesto, že tato slova pronesla téměř před sto lety, jsou platní pořád. Protože duše nezná čas ani pokrok. Je. To stačí… Nezajímá ji politická krize, digitální svět ani inovativní technologie. Je a chce být naplněná a milovaná.

Přesně tyto pocity duše prožívá, když se cítí být užitečná, ze své duší perspektivy. Když prožije hodnoty, které jsou pro ni hodnotné. Radost, smích, úlevu, lásku, hrdost a rovnost. A toto cítíme, když jdeme udělat radost či pomoci, protože CHCEME. Nikoliv proto, že MUSÍME nebo potřebujeme něco nazpět. Je to jednosměrná jízdenka, která ale dělá svět krásnějším úplně všem.

Máme konec února, měsíce zaměřeného na loajalitu a její rovnováhu. Na službu a její rovnováhu. Rovnováhu dávání a přijímání. A nemusí to být nutně stejná platidla. Dáme peníze, dostaneme poděkování. Dáme pozornost, dostaneme úsměv. Dáme službu, dostaneme vděk. Rovnováhu vlastníme jenom a jenom my. Tedy spíše ten barometr, který nám řekne, jak na tom doopravdy jsme.

Pokud při pomyšlení na službu cítíme melancholii, tak jsme rovnováhu ztratili. Zapomeňme v tom případě na službu, která čeká něco nazpět. A buďme k sobě opravdu upřímní v rozpoznávání, která to je. Pak ji opusťme, dokud ji druhá strana nedorovná. Jakkoliv, ale tak, aby se naše rovnováha opět nastolila.

Poté začněme dělat radost a pomáhat, protože nám to přináší radost a nám to pomáhá v našem pocitu, že jsme užiteční, že jsme cenní, že jsme vážení. Že naše služba přináší prospěch celku. Že právě náš talent dostává prostor, aby zazářRadost.il. I kdyby to měl být talent, že umíme něco vyřídit na úřadě, nainstalovat novou apku nebo opravit v domě. Každý vlastníme nějaký talent. KAŽDÝ!

Podpořit svůj talent, potenciál a radost můžete pomocí směsí Motivace a úspěch nebo Radost. Působí na hlubokých úrovních a léči to, co je ještě bolavé a blokuje nás na tvůrčí cestě vpřed.

A jestli kolem sebe máme někoho, kdo má melancholii v duši, ať se projevuje jako jakýkoliv problém duševního zdraví, nechejme ho přečíst výše uvedený citát a povzbuďme ho k akci. K akci, která mění směr k pozitivnímu prožívání života.

Tak buďme užiteční pro sebe i pro druhé přátelé! ❤️ A jestli vás článek oslovil, tak ho pošlete dále, ať slouží a JE K NĚČEMU! 😍😇

Eliška