V dnešní inspiraci se chci věnovat našemu lidskému nutkání mít vše, co si přejeme, ideálně hned. Někdy jsme tak urputní, že to dokonce házíme na vesmír a jsme nazlobeni, že se nenechá dotlačit do něčeho, k čemu ještě evidentně nedozrál čas. O čemž my ale samozřejmě nemáme ani páru… tak jsme jak děcko dupající v obchoďáku, že chce další bonbón. Že se nám to neděje?

Chce se mně říct, že se to naopak děje nám všem. Jen se nám mění kulisy a okolnosti. Jsme pod tíhou mnoha zážitků, zkušeností, obzvláště pak těch bolestných. Nalezení toho, kdy nám tenhle „čertík z krabičky“ vyskakuje nám může pomoci porozumět procesu dozrávání a tvorby daného přání, záměru či plánu. A možná už jste ode mne někdy slyšeli, že někdy úspěch znamená věci neuspěchat. Počkat si na ten pravý okamžik, jenž však není napojený na chronologický čas. Ale na čas nejlepšího dozrání.

Zkusme využít metaforu, příběh, který nám pomůže rozeznat okamžik, kdy už je všechno nachystáno a kdy není. Okamžik, ve kterém je prospěšné trochu zabrat a okamžik, kdy se na to máme ještě vykvajznout, protože bychom otevřeli staré a ještě nezahojené rány. A pouze bychom podpořili další bolestné krvácení něčeho, co se ještě mělo hojit. Ono totiž urychlení nás někdy může poslat rychlou třeba do Bohnic nebo Černovic, podle toho v jakém městě žijeme. Tak jdeme pro lepší příklad k metaforickému příběhu.

Představte si, že jste opět malým dítětem, které při nevinné zábavě jakou je jízda na kole či bruslích nabouralo a odřelo si kolínka. Bolest byla veliká, avšak těm kolem nás to připadalo jako malichernost a nedůležitost. Nedávali nám pozornost, péči ani podporu, jakou bychom v daný okamžik potřebovali. Ne proto, že by nás nemilovali nebo nestáli o to, abychom se cítili lépe, ale proto, že v jejich světě to byla maličkost, protože byly ve hře jiné karty. Život sám. První světová, druhá světová, komunisti… šlo o víc, než o odřená kolena a jejich emočně otupěné duše prožívanou bolestí a strachem neměly sílu vnímat maličkosti stejně fatálně jako v daný okamžik my. Zajistili ihned, aby byl fyzický dopad co nejmenší. Ránu omyli, vyčistili a zalepili. Nebyla už vidět. A co není vidět, jako by nebylo… Pocity toho, jak se to hojí byly čistě a jenom naše a my s nimi nechtěli nikoho zatěžovat, protože jsme rychle pochopili, že jsou naše pocity malicherné a pro druhé nedůležité. Rána se hojila někdy rychleji, někdy pomaleji a nakonec jsme uviděli, jak se začíná stroupek odlupovat. Nikdo kolem nás nechtěl ránu vidět, byly důležitější věci, a tak jsme ji nechtěli vidět ani my. Stroupek jsme tedy strhli a ouha, nebyl ten správný čas. Měli jsme počkat. Trpělivě a laskavě ke svému tělu. Ale my nepočkali… A tak tělo muselo začít makat od začátku. Opět poslat do boje bílé krvinky, imunitní systém i armádu opravářů, aby kůži začali opět „opravovat“. Hojení se prodloužilo a my si moc nepomohli. Člověk by si řekl, že nám jedna taková zkušenost stačí a příště počkáme… ale, nestačí. 🙈 Ať už se jedná o odřené koleno nebo zlomené srdce.

Začal explozivní rok, plný divoké tvořivé energie a po Imbolcu (Hromnice) cítíme úlevu v přetížení a únavě a začínáme mít alespoň občasně roupy, co bychom tak mohli udělat, změnit, nastartovat a posunout. V Kouřových nocích nám vyplavalo spousta témat (ať už těm, kteří na tom aktivně pracovali nebo i těm, kterým se to stala jako náhoda) a my můžeme mít pocit, že když už nejsme unavení tak, že padáme, tak jsme připraveni vyrazit s maximálním výkonem. A tady je zakopaný hafík. Mezi ošetřením rány a strhnutím stroupku se děje proces. Proces, který není vidět, ale o to více je důležitým! Proces, který pokud přehlídneme, otevřeme nedoléčené rány a vrátíme se možná na začátek.

Vše má svoje tempo. Každý proces má svůj vlastní timing. Je to jako dozrání jablíček na jabloni. Zkuste ji vysvětlit, že je už čas, protože loni touhle dobou už jste moštovali. 😃 Mezi ošetřením, tedy zjištěním rozsahu zranění a plným uzdravením je cesta, na které se dějí zázraky léčení. Můžeme se tomuto procesu v pokoře poklonit, přijmout ho a akceptovat jeho timing nebo jít na to hlava nehlava, s plnou parou vpřed. Jenže, hlava nehlava je objednávka na mega bolení hlavy. Minimálně letos…

Jak tedy na to? Je to jednodušší, než tušíte, přátelé. Pakliže začnu odtrhávat stroupek, tak cítím, kdy to jde a kdy nastupuje bolest nebo to začíná krvácet. Není v tom žádná raketová věda. Stejně tak se můžeme naučit cítit, jaké to pro nás je, když začneme strhávat a odhalovat něco, co ještě není připraveno. Pokud půjdeme pěkně jemně, laskavě, krůček po krůčku…Dokážeme zareagovat včas a dopřát si ještě navíc čas, který je na dokončení léčení a hojení ještě třeba. Co z toho vyplývá? Můžeme to strhávání dělat bezbolestně. Stačí počkat a ctít proces.

Zkuste si pro sebe představit, kde v životě máte nějaké to zranění, které se léčí a vy ho už už chcete mít vyléčené, rychle tu zkušenost odložit a pádit co nejdříve dále? Kde máte nutkání „to co nejrychleji dořešit“ a už se tím nezdržovat? Kde chybí pokora k tomu, že někdy naše přání není povinností pro druhé? Nechme se vést svojí intuicí a nalijme si čistého vína. A až ho vypijeme, tak si dejme nohy na stůl a počkejme, až vyprchá a my budeme moci nasednout na našeho auta jménem život a pokračovat dál. Do té doby si zkusme užít i to nicnedělání!

Eliška