Vykuřování je prastará technika, která měla mnoho úrovní. Od mystiky, noření se do hloubek bytí, přes zahánění zlých démonů až po léčení duše, těla až po propojování se jemnohmotnými průvodci a ochránci. Při zdánlivě nedávném znovuobjevování bylo často vykuřování propojováno na mnohé rituály a je to využití krásné.

Pomáhá si zvědomit hodnoty, které jsou pro nás důležité. Propojit se se svým srdcem i duší. Vyčistit energetické nánosy, které sbíráme na cestě životem. Nebo třeba ukončit či propustit staré vzorce, zvyklosti, zlozvyky nebo postoje, které jsme převzali ze svých rodin, avšak nám samotným už dávno neslouží a neprospívají.

Čím dál více se ale tato technika začíná dostávat i k racionálně uvažujícím lidem, kteří se z různých důvodů spiritualitě brání. A mají na to svaté právo. Přesto se dostávají na limity kongnitivních a racionálních nástrojů, které neumí pomoci při tématech týkajících se duševní zdraví. To zahrnuje nejen zdraví fyzické (pamatujete, ve zdravém těle, zdravý duch?), ale i mentální a emoční. Nepohoda těchto úrovní našeho bytí, se kterými pracuje jak spirituální, tak i vědecký svět, se pak promítá do celkového stavu našeho duševního zdraví. Emoční přejídání, syndrom vyhoření, panické ataky, sebepoškozování, závislosti různých druhů nebo zdravotní problémy pak mohou být výstupem dlouhodobé nerovnováhy. Nějaké disharmonie, kterou neumíme často najít nebo pojmenovat. A pokud to "nevidíme", nemůžeme to ani řešit a vyřešit. 

To je přesně ten moment, kdy dává smysl sáhnout po mocném nástroji jménem vykuřování a přizvat si do každodennosti vykuřování terapeutické. Jeho znakem je téměř nepatrný dým, který nemusí být na první dobrou ani vidět. Přesto je jeho síla obrovská. Přes náš smysl jménem čich jde přímo do buněčné paměti, odkud umí připomenout, že máme v sobě, ve svém žití, ve své duši nějaké nevyřízený, neukončený, nedoléčený dluh. Ne směrem k někomu, nýbrž směrem k sobě.

Ze situací, kdy jsme se vzdali, odevzdali a předali vládu nad námi samotnými někomu jinému. Protože jsme byli příliš malí, slabí, nevědomí, ustrašení, zranění, zrazení nebo cokoliv jiného. Není důležité proč se tak stalo. Důležité je vědět, že to nikam nezmizelo, a že je na nás, jestli budeme ochotni otevřít tu pomyslnou truhlu s těmi bolístkami a bolestnými pocity a uvolnit emoce, které na to nasedají.

Že pocity a emoce jsou totéž? Nejsou. Proč? Uvidíte člověka, který prožívá emoci hněvu. Zeptáte se ho na co, uvnitř cítí a on vám řekne, že ponížení. Jiný vám v ten stejný okamžik řekne, že přehlížení. Další vám řekne, že nedocenění. Pod hněvem, který je emocí, jsou různé pocity, jenž odpovídají našemu autentickému prožívání. A tam leží naše emoční dluhy. Tam jsou schované situace, kdy jsme něco cítili a nedovolili jsme si to skrze emoci dostat ven.

A dluh, který není splacen, je pořád dluhem. A pořád se nám připomíná. A nejčastěji, když se nám to hodí úplně nejméně.

Přichází na řadu terapeutické vykuřování. Ve chvílích, kdy je nám všelijak, smutno, mizerně, máme splín a vlastně možná ani nevíme proč. Škrtneme zápalkou a necháme vůni, ať na pícce roztančí vonný dým. Jemně, neznatelně se začne dotýkat našeho srdce a začne uvolňovat staré dluhy z velkých hloubek. Většinou přináší lítost, žal, smutek a další hluboké pocity. Necháme je, ať se připomenou a tentokráte dovolíme, aby se mohly přetavit do emocí a skrze emoce jako je pláč, hněv, vztek opustily náš vnitřní prostor. Aby mohl přijít klid a mír. 

Sám sobě terapeutem. V bezpečí svého domova nebo prostoru, kde je mně dobře. V plynutí, bez tlaku a očekávání. Děje se to pomalu, jako se pomalu dává do pohybu dým. 

Nevěříte, že to funguje? Zkuste to. To nejhorší, co se může stát je, že si řeknete, že je to blbina. A když ne a zjistíte, jak to parádně podporuje vnitřní harmonizaci, tak mně napište. Napište, i když si nebudete vědět rady se směsí. Jsem tady pro vás...

Do té doby se mějte krásně a klidně!

Eliška