Nejen v rodičovské roli můžeme někdy zažívat pocity frustrace. Některé menší a krátkodobé, některé hlubší a dlouhodobé. Ty nás mohou vést dokonce k pocitům, že nejsme v ten okamžik vůbec rádi mámami a táty, manželkami, bratr nebo kýmkoliv jiným. Nemá to nic společného s láskou, nýbrž z přetížení, únavy a bezradnosti, kterou můžeme v daný okamžik prožívat. Možná také pocity zneužití nebo přehlížení. Ať už jsou jakékoliv bývají součástí balíčku jménem „zklamání“. Může nás ale vlastně někdy někdo opravdu zklamat? Pojďte se se mnou ponořit do myšlenek, které mohou přinést inspiraci ke změně, jenž povede k větší životní lehkosti, což je ta největší prevence před syndromem vyhoření. To by přece bylo fajn, ne? A třeba nebudete zklamáni… 🙂

Jak už z mých článků a publikací na kanále Eliška Lukonchik - Souvislosti života víte, miluji souvislosti a bez nich mně přijde jakékoliv téma nefunkční. Pokud souvislostem nerozumíme, rozum neumí nejen dojít klidu, ale ani nevidí v informacích smysl, a tak to raději hodí ze stolu. Frustrace se tím jenom prohlubuje. Začnu tedy, jak je mým zvykem, pěkně zeširoka… A protože se téma zklamání dotýká naší duše, patří to i sem, na Očistné vůně.

Abychom se mohli opřít o jednu konkrétní představu, vnesu toto téma do rodičovské role. Lze jej ale přenést do jakéhokoliv vztahu...

Když se staneme rodiči, dáváme si vnitřní osobní sliby, jací v této roli budeme. Ať už to děláme vědomě, skrze rozhodnutí a pojmenování nebo „obklikou“ tím, že pojmenováváme, co rozhodně jako rodiče dělat nebudeme a co rozhodně nebude dělat naše dítě či děti. Každopádně zakládáme semínko očekávání, protože čekáme, že vychováme nějakého (dle vlastních specifikací „správného“) člověka. 

Často na rodinných terapiích a mediacích slýchávám, že „my žádná očekávání nemáme“, než začnu klást zvídavé otázky a slyším odpovědi, které jsou plné skrytých očekávání. Postupně s klienty otevíráme každé jedno, abychom mohli povolit kontrolu, kterou podvědomě držíme a tvoříme tlak na sebe i na dítě. Opravdu a velmi často nevědomě. Pokud nemáme „parťáka“, který nám zvídavé otázky klade, může se stát, že si začneme tvořit klam o tom, jak to děláme skvěle a svobodně a přirozeně a respektujícím způsobem a bez tlaku a očekávání. Výsledek je ale opačný a my dříve nebo později zažíváme zklamání. Ze sebe, z partnera, z dítěte.

Co kdybychom si ale dokázali vlastní klam, který si sami tvoříme, včas pojmenovat? Co kdybychom byli v tom sebeklamu více vědomí? Co tím myslím? Optický klam je situace, kdy z určitého úhlu vidíme něco deformovaně, jinak, pokřiveně nebo to nevidíme vůbec. V případě rodičovství se mnohdy necháváme chytit do pasti „mentálního klamu“, kdy naše mysl na základě svých vlastních systémů přesvědčení (toho, co si myslí, že je správně a co očekává) vychází z určitého úhlu pohledu, který ale není originální, nýbrž „poupravený“ právě naší myslí. Originál vlastní pouze bytost, jíž se konání týká. Ona je vlastníkem autentického pohledu, protože na svět hledí svýma vlastními očima. Ano, bavíme se o dítěti bez ohledu na věk. Protože i devatenáctiletý teenager je pořád naše dítě.

Jakmile nezachytíme, že jsme v mentálním klamu, kráčíme cestou ke zklamání… dříve či později. Je to zkušenost, je to v pořádku a zažíváme to všichni. To, co je však důležité si uvědomit, že nás nezklamal ten druhý, protože ten nám náš klam netvořil. Vlastníkem klamu jsme my sami. Nemůže nás tedy zklamat. Z podstaty věci… Může nám naservírovat uvědomění vlastního sebeklamu.

Neznamená to, že nebudeme mít bolestné pocity, že se neobjeví třaskavé emoce v kontextu náročných situací. Rozhodně to ale znamená, že nebudeme zodpovědnost za to, co cítíme a jak nám je házet na druhého. A to je skvělé. Protože my sami se z toho dokážeme oklepat nejlépe a nezatěžujeme ty, kteří s tím v zásadě nemají nic společného. Znamená to, že nezatížíme a nepřetížíme náš vztah s dítětem. Nebudujeme v něm pocit méněcennosti, že je neschopným a jediným, co dokáže, je nás zklamat. Nebudeme mu podvědomě ukazovat, jak nedostatečným je. A to už za toto sebeklamové poznání stojí, nemyslíte?

Když si tedy dovolíme se na situace podívat touto perspektivou a s těmito souvislostmi pochopíme, že nás opravdu nikdy nikdo zklamat nemůže. Může nám skrze své konání „nalít čistého vína“ tam, kde jsme sami v touze pod dokonalosti (rodičovské, partnerské, v roli dítěte, manželky aj.) nechtěli vidět, že je čas uchopit, vidět, dělat nebo žádat věci jinak. Že jsme si možná sami namlouvali, že to máme pod kontrolou. Nemáme a jako rodiče ani mít nemůžeme.

Naše děti jsou svobodné duše, stejně jako jsme svobodné duše my sami. Ať už v roli dítěte, partnera, kolegy nebo kamaráda. Budeme vždy hledat vlastní cesty, dělat vlastní rozhodnutí a testovat vlastní dovednosti a kompetence. Ať už se nám to líbí nebo ne. Je to životní pnutí, které můžeme přehlížet nebo potlačovat jen určitou dobu.

Jak už z mých článků a publikací víte, miluji souvislosti a bez nich mně přijde jakékoliv téma nefunkční. Pokud souvislostem nerozumíme, rozum neumí nejen dojít klidu, ale ani nevidí v informacích smysl, a tak to raději hodí ze stolu. Frustrace se tím jenom prohlubuje. Začnu tedy, jak je mým zvykem, pěkně zeširoka…

Když se staneme rodiči, dáváme si vnitřní osobní sliby, jací v této roli budeme. Ať už to děláme vědomě, skrze rozhodnutí a pojmenování nebo „obklikou“ tím, že pojmenováváme, co rozhodně jako rodiče dělat nebudeme a co rozhodně nebude dělat naše dítě či děti. Každopádně zakládáme semínko očekávání, protože čekáme, že vychováme nějakého (dle vlastních specifikací „správného“) člověka. 

Často na rodinných terapiích a mediacích slýchávám, že „my žádná očekávání nemáme“, než začnu klást zvídavé otázky a slyším odpovědi, které jsou plné skrytých očekávání. Postupně s klienty otevíráme každé jedno, abychom mohli povolit kontrolu, kterou podvědomě držíme a tvoříme tlak na sebe i na dítě. Opravdu a velmi často nevědomě. Pokud nemáme „parťáka“, který nám zvídavé otázky klade, může se stát, že si začneme tvořit klam o tom, jak to děláme skvěle a svobodně a přirozeně a respektujícím způsobem a bez tlaku a očekávání. Výsledek je ale opačný a my dříve nebo později zažíváme zklamání. Ze sebe, z partnera, z dítěte.

Co kdybychom si ale dokázali vlastní klam, který si sami tvoříme, včas pojmenovat? Co kdybychom byli v tom sebeklamu více vědomí? Co tím myslím? Optický klam je situace, kdy z určitého úhlu vidíme něco deformovaně, jinak, pokřiveně nebo to nevidíme vůbec. V případě rodičovství se mnohdy necháváme chytit do pasti „mentálního klamu“, kdy naše mysl na základě svých vlastních systémů přesvědčení (toho, co si myslí, že je správně a co očekává) vychází z určitého úhlu pohledu, který ale není originální, nýbrž „poupravený“ právě naší myslí. Originál vlastní pouze bytost, jíž se konání týká. Ona je vlastníkem autentického pohledu, protože na svět hledí svýma vlastními očima. Ano, bavíme se o dítěti bez ohledu na věk. Protože i devatenáctiletý teenager je pořád naše dítě.

Jakmile nezachytíme, že jsme v mentálním klamu, kráčíme cestou ke zklamání… dříve či později. Je to zkušenost, je to v pořádku a zažíváme to všichni. To, co je však důležité si uvědomit, že nás nezklamal ten druhý, protože ten nám náš klam netvořil. Vlastníkem klamu jsme my sami. Nemůže nás tedy zklamat. Z podstaty věci… Může nám naservírovat uvědomění vlastního sebeklamu.

Neznamená to, že nebudeme mít bolestné pocity, že se neobjeví třaskavé emoce v kontextu náročných situací. Rozhodně to ale znamená, že nebudeme zodpovědnost za to, co cítíme a jak nám je házet na druhého. A to je skvělé. Protože my sami se z toho dokážeme oklepat nejlépe a nezatěžujeme ty, kteří s tím v zásadě nemají nic společného. Znamená to, že nezatížíme a nepřetížíme náš vztah s dítětem. Nebudujeme v něm pocit méněcennosti, že je neschopným a jediným, co dokáže, je nás zklamat. Nebudeme mu podvědomě ukazovat, jak nedostatečným je. A to už za toto sebeklamové poznání stojí, nemyslíte?

Když si tedy dovolíme se na situace podívat touto perspektivou a s těmito souvislostmi pochopíme, že nás opravdu nikdy nikdo zklamat nemůže. Může nám skrze své konání „nalít čistého vína“ tam, kde jsme sami v touze pod dokonalosti (rodičovské, partnerské, v roli dítěte, manželky aj.) nechtěli vidět, že je čas uchopit, vidět, dělat nebo žádat věci jinak. Že jsme si možná sami namlouvali, že to máme pod kontrolou. Nemáme a jako rodiče ani mít nemůžeme.

Naše děti jsou svobodné duše, stejně jako jsme svobodné duše my sami. Budou hledat vlastní cesty, dělat vlastní rozhodnutí a testovat vlastní dovednosti a kompetence. Ať už se nám to líbí nebo ne. Je to jejich i naše životní cesta, na které můžeme ty druhé provázet, občas vymezovat hranice, možná že i usměrňovat, ale neměli bychom žádat, aby následovaly tu naši.

„Svobodu všem“ by mohlo být krátké heslo na závěr. Za ním stojí úleva pro všechny. Úleva od pocitů zklamání, které jsou těžké a táhnou nás k zemi a berou nám rodičovskou radost a lehkost.

Takže, ani sebe nemůžeme zklamat, milí moji. Můžeme se rozhodnout, co s tím vším uděláme právě teď. A to je super. Je čas na víno…. To čisté… 

No, a jak to souvisí s vykuřovadly? Moc pěkně a hluboce. Mnohé věci i klamy nám zůstávají skryty a potřebujeme, aby nejdříve vypluly na povrch. Aby byly viděny a procítěny. Tady jsou vykuřovadla velmi mocná. Umí pracovat podprahově a dávkovat tak, aby to pro nás bylo jemné a vlídné. Nevytáhnou nic, co by nebylo připraveno a dozrálé. Mají v sobě hlubokou moudrost tisíců generací před námi. Ať už potřebujeme objevit, kde se nám nedostává svobody, kde potřebujeme něco odevzdat, kde nám chybí povzbuzení a kde nenalézáme sebelásku, vždy nám s tím mohou vykuřovadla pomoci.

Stačí si tedy přečíst jak na to nebo si koupit startovací sadu s e-bookem a může do toho skočit i racionální začátečník. Už dávno to není "ezovlna". Ostatně, kdo potřebuje vědecké podklady, mrkněte na článek, který se věnuje vědeckým výzkumům kadidla. Najdete ho rovněž na blogu. No, a jestli vám budou informace chybět, napište. Jsem tady...

Eliška