Přetížení je aktuální téma mnohých, bez ohledu na role, které žijí. Někoho zastihne v pracovní rovině, někoho v partnerské, někoho v rodičovské a někoho v období dospívání či vzdělávání. Svět zrychlil a s ním nároky především na naši mentální úroveň. Ta však potřebuje ctít tempo naší emoční úrovně. Jakmile dojde k nerovnováze, ve které mysl pádí vpřed, ovšem duše nestíhá, dojde k nevyhnutelnému pádu. Není otázkou jestli, nýbrž kdy a v jakém rozsahu. A jakmile spadneme, stáváme se často sami sobě sabotérem. Jakékoliv světlo na konci tunelu zhasneme, protože už nemáme sílu se zvednout, natož jít dál. Tak aby to tolik nebolelo, raději kapitulujeme. Na všechny, všechno, ale nejvíce na sebe... Pojďme si zvědomit pár věcí, které mohou našeho sabotéra pochopit, abychom nalezli ochotu a odvahu se přece jen za tím světlem vydat. Navíc, pokud je nástroj, který nás umí na této cestě efektivně podpořit.

Zkusme si představit mysl, která nese energii mužské polarity. Je rychlá, ukazuje věci ihned a jde někdy tvrdě za svým. Přesto umí být vlídná a laskavá, pakliže to s ní umíme a dovolíme, aby o nás mohla pečovat. Srdce je ženskou polaritou, potřebuje se k věcem vracet, prožívat je, na základě pocitů tvořit a konat a mít prostor to vše navnímat do poslední buňky našeho těla, které je nakonec výstupním kontrolorem. Mysl, která je spíše sprinterem (jako metaforu si představme spermii, zaměřenou na rychlost, kvantitu, výkon a ambice). Srdce, které je spíš maratoncem (metaforicky si představme vajíčko, které je vyklidněné a ví, že má na tvorbu devět měsíců, potřebuje být v bezpečí, v teple, pod ochranou a neviditelné, aby se mohlo soustředit samo na sebe). Možná si říkáte, jak jsou tyto dva sportovci kompatibilní tak, aby byli žitelní zaráz a v harmonii. Jsou. Když se vzájemně ctí, nebrání si a jsou připraveni převzít štafetu tam, kde už jeden nemůže nebo kde jiný potřebuje rychlý impulz pro nějaké rozhodnutí. Jakmile funguje jenom jeden, je to prostě na prdlačky, přátelé.

Dnešní svět svojí rychlostí primárně zapojuje naše sprintery. Abychom udrželi tempo, tak nám v kontextu všeho kolem sebe nezbývá nic jiného, než sprintovat s ním. Nicméně, můžeme (a měli bychom) v kontextu prožívání sami sebe dát prostor maratonci. Ve chvílích, kdy jsme sami se sebou zpomalit a nechat věci tvořit. Bez tlaku na výkon, v bezpečí, v klidu a s pokorou k procesu, který někdy může trvat. Otázkou je: umíme si takový čas v každodennosti vytvořit?

Není to lehké, to si pojďme říci hned na startu. Ovšem, není to nemožné. Nebavíme se o hodinách, nýbrž o minutách. Když za den věnuje desetkrát pět minut pro "sebeprožívání", mám na konci dne témět hodinu věnovanou jenom sobě. Pět minut na zastávce, pět minut na procházce, pět minut na toaletě, pět minut pod sprchou... fantazii se meze nekladou. Ochotě ano. No, a když ochota chybí, sídlí v nás naštvaný sabotér.

Děje se to dospělákům, děje se to dospívajícím... Jak jsem psala, žijeme v intenzivní době. Tu asi nezměníme. Můžeme však změnit své sabotéry, aby nám bylo v životě lehčeji, tím že přepneme alespoň někdy ze sprintera do maratónce. Pokud tedy chceme mít svůj život na dlouhý běh a ve zdraví. Fyzickém, mentálním i emočním. Jak tedy konkrétně na to?

První cestou je uvědomění si, že nikoliv svět kolem mě, systém, lidé, vláda, nýbrž já sama sobě dělám sabotéra a blokuji pozitivní si změny. Že své konání je podřízeno tomu venku a není doplněno konáním pro sebe. Pro sebeprožívání. Pro zastavení se. Pro vnímání toho, co je uvnitř těla, které nás nese životem. S tímto uvědoměním můžou přijít emoce spojené s pocity viny, jak jsme to mohli tak dlouho sami sobě dělat a dovolit. Pocity jako lítost, hluboký žal, smutek, sklíčenost a bezmocnost s bezradností. Pocit opuštěnosti sami sebou. Může přijít emoční kotrmelec, ve kterém se bude hlava a její "dobře míněné rady" prát se srdcem. JE TO V POŘÁDKU! Nechejme vše proběhnout, ukázat se, odžít a propustit. Pohlédnutí na to, jak dlouho jsme něco dovolovali, aniž bychom si dovolili říct, že stačí, může být bolestné a plné slz. Dovolme, ať jsme na chvíli v křehkosti a necháme vše se udít... Jenom buďme. Nechejme vše bolavé v nás, aby odteklo pryč. Tak dlouho, dokud neucítíme pocit prázdnoty. Ano, sylšíte dobře. Stavu, ve kterém není nic, ani pozitivního, avšak ani negativního. Je to jako neutrál u auta. Možná ještě něco dojíždí, ale vše se děje ze setrvačnosti, dobíhání. Nestojí nás nic žádné usílí. Jen jsme. To je bod, ve kterém řekneme totálně vyčerpanému sprinterovi, že už může zastavit. To neznamená, že už nikdy nebude běhat, ale tenhle závod právě skončil.

To je přesně ten bod, ve kterém začneme sbírat sílu pro všechna naše budoucí rozhodnutí. Vidíte, ještě nic nerozhodujeme. Akumulujeme sílu, dobíjíme baterky a zdroje. Jak? Každému a pokaždé jak je libo. Tam, kde je radost, tam je také dobíjení baterek. I kdyby to mělo znamenat, že se podíváme na oblíbený film z dětství nebo si pustíme Když se podaří..., od Michala Davida. Cokoliv, co v nás vyvolá vlnu radosti, lehkosti, chuti a odvahy. Tato fáze může trvat hodiny nebo také dny. Nespěchejme na sebe. Děláme neuvěřitelně důležitou práci. Dobíjíme baterky a sbíráme síly. I to je výkon. I to je úsilí. I to je aktivita. To je regenerace, kterou náš sprinter potřebuje. Může být, že první dny budeme ve svém volném čase jen sedět a čučet před sebe. Můžeme se cítit neproduktivní. Nedostateční ve svých rolích (matky, manželky, syna, otce, milence). Budeme vypnutí. Je to v pořádku. Když restartujete počítač, taky musíte počkat a nechat ho připojený na zdroj. Je to tak? Udělejme totéž. Přpojme se na zdroj a čekejme... v jeden moment totiž přijde něco, co jsme už možná zapomněli. Nuda! A s ní spojená zvídavost, touha experimentovat a zariskovat. Jupí! Jsme už téměř na konci procesu. NE, ABYSTE TUHLE ENERGII POUŽILI PRO PRÁCI A SVĚT KOLEM VÁS. JE VAŠE! A PRO VÁS!

Je nutná pro dokončení restartu. Vše, co na ní chceme stavět, by mělo být o nás. Pro nás. Protože pak dokážeme fungovat i pro jiné, ať už je to rodina, práce nebo komunita.

V ní najdeme možná dávno zapomenutý pocit "la dolce vita" (šťastný život) a ten má v sobě obrovskou ochotu jít za světlem v tunelu. Ten je přesně tou energií, která si je vědoma dlouhé cesty, za kterou nás ale táhne zvídavost, odvaha, ochota, důvěra a zároveň má v sobě pokoru k procesu. Probouzí se maratonec. Pracuje s rozvržením síly, pracuje se zaměřením na své mentální pochody, pracuje s orientací na příští krok, nikoliv na cíl.

Teď už nám stačí jediné.

Víte, co mají oba sportovci společné a kde najdeme jejich harmonii, synchronicitu a synergii? Krok. Ano, slyšíte správně. Je to krok. Krok za krokem, aby každý došli ke svému cíli. Takže stačí je střídat. Sprinter, maratonec, sprinter, maratonec... Nic víc, nic míň Jasně, někdy zblbneme a budeme chvíli hopsat jednou nohou vpředu třikrát ze sebou, ale když si budeme vědomi této rovnice, tak to prostě dorovnáme. Už ale nikdy nedovolíme, aby tomu bylo jinak. Abychom byli sprinterem, který očekává výdrž maratónce! Čekali jste sofistikovanější radu? Nebude. Ty nejjednodušší věci mají totiž vždy největší dopad. A když se k tomu přidá radost z toho, co právě děláme (vzpomeňme si na chytrou matku Přírodu a její systém početí), vypadá to na krásný, radostný a tvořivý živote. Bez sabotérů, i když třeba po cestě zapadneme do nějakého toho tunelu.

Když se mysl změnám ze strachu brání, umíme ji velmi vlídně obejít. Skrze čich. Ten nás totiž vede přímo do pocitů (vzpomínek), které nám připomenou kým jsme nebo nejsme a jak se ve svém životě chceme cítit. Na tuto podporu je parádní směs Motivace a úspěch, která v sobě nese rovnováhu mezi vnitřní motivací a vnějším pohybem (konáním) a také rovnováhu při práci s časem. Někdy je totiž největším úspěchem věci neuspěchat. Najdete ji skladem v e-shopu.

Budu ráda za váš komentář, jak to máte, jestli vám tento článek vnesl do života nějaké poznání nebo cokoliv jiného. Chci tvořit s vámi a pro vás. Nejen sama pro sebe. 😇

Tak se mějte krásně! ❤️

Eliška & Očistné vůně